"Cello-folk" a písničkářství?
Jak jde cello a folk dohromady? Co vše můžeme hudbou sdělit?
Mám ráda, když někdo dokáže předat radost a myšlenky způsobem, který je mu blízký!
Navštívila jsem brněnský Café Práh při příležitosti vystoupení dvou skvělých hudebníků a písničkářů.
Michal Horák
Prvním ze dvou mužů Michal Horák uvedl koncert. Jeho vystoupení mi bylo velmi blízké hlavně svou autentičností a vtipností. Michal píše na témata civilní i humorná a doprovází se na kytaru, klavír či heligonku. Některé písně doprovázel Adam Černík na housle.
Jsem člověk, který se hodně zamýšlí nad spoustou věcí a někdy se přistihnu, že beru okolnosti příliš vážně. Proto mám ráda pohledy na svět, které se zabývají různou problematikou společnosti, ale jsou lidem podávány vtipnou formou s nadsázkou a s lehkostí.
"Vnímám, že tento pohled vám může ukázat i Michal a proto jsem byla z jeho vystoupení nadšená."
Pavel Čadek
Druhým vystupujícím byl Pavel Čadek. Písničkář hrající na violoncello a zakladatel hudebního žánru "cello-folk". Na koncertě hrál s akordeonistou a skladatelem Ondřejem Zámečníkem a cajonistou Davidem Pašou. Toto uskupení, si říká Úcellová skupina. (skvělý název:D)
Ironie, vážnost, vtip, lehkost, síla, rytmus,...to je pár asociací, které mě napadají při myšlence na vystoupení Úcellové skupiny.
Co má společného hudba Michala a Pavla?
Moc se mi líbilo vystoupení obou kluků. Jejich hudba má spoustu společných prvků...dost je spojuje styl hudby...tedy řekla bych "folk". Ale mimo hudbu si myslím, že jde hlavně o jejich přístup a sdělení hudby publiku. Obdivuji jejich vtip a autentické vystupování.
Děkuji za zážitek
a těším se na příště Em
...příběh Em níže...
Příběh Em...
Co mě vedlo na koncert? Miluji cello...je to součást mé duše!
Měli bychom se naučit milovat, jak své silné stránky, které jsme třeba zdědili po rodičích nebo našich předcích, tak i ty slabé (protože ty stránky sebe, které vnímáme jako slabé nebo špatné můžeme přetvořit v dobré...jde jen o to, jak s nimi pracujeme a jak je vnímáme).
Dnes chci ale mluvit o těch silných stránkách, za které jsem svým rodičům vděčná.
Hudba byla vždy mou součástí a od malička jsem byla vedena k vnímání hudby. Jako malá jsem začala chodit do "hudebky" na violoncello. Táta hraje na housle, kytaru, zpívá a napsal spoustu úžasných textů a složil skvělé písně. Moje mamča zase hraje na klavír, zpívá a učí děti ve sboru.
A tak si Míša zvolila violoncello...hrála jsem několik let až do doby, kdy jsem se rozhodla studovat výtvarnou střední školu a aktivní hra na cello šla stranou. Ze začátku jsem měla výčitky, protože jsem všude kolem sebe slyšela: "Michalko, to je taková škoda, že jsi přestala hrát na cello...je to tak krásné a tak ti to šlo."
Ano byla to pravda někoho, kdo sledoval můj příběh a mě "vnucoval" svou pravdu o mém příběhu. Ale pro mě to v tu chvíli bylo jen cello. Hrála jsem s láskou, hrála jsem ráda...ale pak přišlo pár soutěží, které jsem absolvovala. Dodnes si pamatuji ten tlak výkonnosti, který jsem vnímala...a slyšela jsem hlas v hlavě...MUSÍŠ BÝT NEJLEPŠÍ! Ale já tohle přece nikdy nechtěla...bavilo mě jen hrát, ale pro radost a ne pro to, abych byla něčím víc...Nikdo mě tehdy neučil pracovat s nervozitou na pódiu, s vystupováním nebo se sebevědomím. A pak přišla moje celostátní soutěž, když mi bylo asi 10 let. Já jsem hrála před publikem a v půlce vystoupení jsem měla naprosté "okno":/ Celé tělo mi zamrzlo a mysl vypnula. Dodnes cítím ty pohledy lidí a můj šílený pocit selhání...HLAS V HLAVĚ MI ŘÍKAL...ZASE JSI NĚCO NEZVLÁDLA:/
Tento blok vystupování mám dodnes. Samozřejmě DNES už to vnímám jinak a blok se snažím pomalu odstraňovat ;)
A co moje hra na cello dnes?
No nic převratného. Když bych chtěla hrát dobře, vím, že bych musela intenzivně cvičit a dostala bych se do formy. Teď to pro mě, ale není prioritou. Ráda hraji to ano, ale mnohem raději zpívám, hraji pro radost a poznávám různé druhy hudby...ať už je to aktivně nebo pasivně :/ V poslední době mě nadchl třeba Cajon... jen tak improvizovat a dát hudbě průchod skrze tělo:) Dovolit si cítit hudbu a nechat se vést melodií.
Ale jedním z mých snů je nahrát písně s cellem a zpěvem nebo s Cajonem... Uvidíme, co se naskytne a jak se vše vyvine...:)
Co jsem si uvědomila?
"Chyby nebo klopýtnutí jsou součástí našich životů. Je, ale úžasné když je umíme využít v náš posun kupředu. A můžeme to dělat právě tak, že si dokážeme ze sebe udělat srandu a nebudeme se brát příliš vážně."
Učme to i děti...buďme jim inspirací. Když něco nezvládají, tak jak by si představovaly...mluvme s nimi o tom, nezlehčujme jejich pocity, ale naslouchejme jim a pomáhejme jim, aby svým emocím porozuměly.
s láskou Em